Kovárna Héfaistos vznikla v roce 2017 a založili ji Pavel Tröster a Tomáš Krejča. V srpnu roku 2020 jsem se k nim přidala ještě já, Verča Gigalová. Kovárna má samozřejmě spoustu přátel a brigádníků, nicméně hlavní tým sestává z nás tří. Níže se vám, našim zákazníkům, trochu představíme, abyste věděli něco o nás a našem přístupu k řemeslu.

Každý z nás odpovídá na čtyři otázky:

1: Proč jste se začali věnovat kovařině?
2: Co tě na dílně baví nejvíc?
3: Jaká byla nejlepší věc, kterou jsi kdy vyrobil/a?
4: Jaké je podle tebe poslání naší kovárny?

ODPOVÍDÁ PAVEL:

1: Když mi bylo cca 9 let kamarád mi ukázal namalované lučištníky na kusu papíru a vysvětloval mi hru co hraje s bratrem. Všude měli rytíře jezdce na koních, katapulty a tak dále. Barva kovu a modrých vlajek mi učarovala a já se beznadějně zamiloval. Propadl jsem celoživotní závislosti po světě fantazy – draci, hrady, mágové, artefakty, rytíři.

A byli to právě rytíři, díky nimž jsem se dostal ke kovařině. Říkám si, chci být rytířem – musím mít tu krásnou zbroj jako oni, ale jak toho dosáhnout? Bum! O šest let později jdu na v Českých Budějovicích na Zemi živitelce kolem stánku učiliště v Soběslavi, kde měli učni kovadlinu a výheň a ukazovali co už umí. Povídám mistrovi: ,,Když k vám nastoupím na školu, budu si moci udělat brnění?“ a vzhledem k tomu, že jsem vyučený, asi  odhadnete co mi odpověděl.

2: Nejvíc mě baví tvorba fantasy rekvizit a věcí, které s touto tématikou nějak souvisí. Vyrostl jsem na Pánu prstenů, Hobitovi, Zaklínači, ale líbí se mi i Harry Potter, takže čas od času na kovárně vznikne i nějaká ta hůlka a jiné magické předměty. Ve zkratce: baví mě vyrábět věci, které se u jiných řemeslníků moc nevidí.

3: Bude to znít asi divně, ale byla to barová židle. Jednalo se o projekt, kterým jsem se prezentoval při závěrečných zkouškách v Soběslavi, kde jsem se vyučil. Byla to docela fuška – čtyřnohá židle, měla spoustu volut a byla jakoby do barokního stylu. Jednalo se o první velkou věc, které obvykle moc nedělám, takže jsem na ni pyšný, i když teď zpětně bych na ní určitě udělal pár úprav. Židli si nechala škola, ke své prezentaci, ale jednou si pro ní určitě dojedu, jsem na ní opravdu pyšný.

4: Pro mě jsou důležité dvě věci – Tou první je dobrá zábava a příjemný kolektiv přátel kovárny, který se snažíme utužovat všemožnými dýchánky a akcemi, které v kovárně děláme.  A ta druhá je, aby si kovárna dokázala vydělat sama na sebe a ještě z ní vzešlo něco málo jako příjemný bonus pro nás, kteří doufáme, že kovárnu v Krumlově udržíme co nejdéle.

Pavel se vyučil  kovářem v Soběslavi, další vzdělání má ale již ekonomického směru. Nyní žije v Českém Krumlově, s manželkou Veronikou má dcerku Natálku a ve volných chvílích se věnuje práci na kovárně.

ODPOVÍDÁ TOM:

1: Mám kladný vztah k železu díky otci, který podnikal v klempířině a od mala jsem s ním chodil po různých pracích. Líbilo se mi, když letoval a co dokázal vytvarovat z plechu (různé kytičky, dělal původní chrliče na cukrárně U draka pod plešiveckými schody a jednou třeba sestru, když byla ještě opravdu malá, zanýtoval do plechových šatů, musel ji pak vystříhat :D)

Líbila se mi ta tvárnost plechu a přitom tvrdost. Nikdy jsem si ale neříkal, že bych chtěl být klempířem. Na základní škole, když jsem se rozhodoval, co budu dělat, jsem se nechal zlákat na strojařinu, ke které jsem prý měl i jisté dispozice.  Na strojárně v Č. Budějovicích jsem poprvé praštil kladivem do rozehřátého polotovaru, a bylo jasné, že tahle vášeň mě jen tak nepustí. Po škole jsem začal pracovat jako zámečník a výheň neviděl snad 8 let, a po nějaké době přišel přesun do jiné práce na CNC soustruh, takže u černého řemesla jsem pořád, jen v poměrně novodobější podobě.

2: Na dílně mě baví lidi. Je výhoda, že naše kovárna je současně dílna i prodejna a když chodí hodně lidí tak je to krása. Moc mě těší, když se po třech letech ukáže v kovárně člověk, a předvede vám, že už tři roky nosí náš přívěsek na krku nebo že mu věc od nás dobře slouží. Je fajn vidět zápal dětí do práce, i když často to baví i dospělé, chodí k nám lidé, co se celý život toužili k tomuto řemeslu přiblížit, ale první příležitost jsme jim dali až my. Z toho mám ohromnou radost.

3: Nejlepší věc, kterou jsem vyrobil? Ta sedí teď vedle gauče a hraje si s legem I když kvůli výrobě měla vetší obtíže moje paní. Hlavně, že stoji za to ten výsledek –  moje dcera Hykyka.

4: Poslání? V klášterní uličce vzniklo něco zajímavého, ať už kolektiv řemeslníků nebo to konkrétní místo kam se lidé rádi vracejí. Nejdůležitější je abychom tu dělali lidem radost a k tomu si ještě můžou odnést výrobek jako krásnou vzpomínku.

Tom odmaturoval na strojní průmyslové škole v Českých Budějovicích, žije v Českém Krumlově a s přítelkyní Jindřiškou má stejnojmennou dceru. Na kovárnu chodí rád především kvůli lidem, se kterými vydrží klábosit dlouhé hodiny.

ODPOVÍDÁ VERČA:

1: Ke kovařině jsem měla blízko odmalička, na všemožných trzích a středověkých akcích mě nebylo možno odtrhnout od pohledu na žhavý kov, měnící se pod údery kladiva v rozličné překrásné věci, ale vyzkoušet na vlastní kůži jsem si tohle báječné řemeslo mohla až díky jedné své známosti.

Začala jsem jeho výrobky fotit pro webové stránky a samozřejmě jsem krok po kroku sledovala, jak se z rovných plechů stávají překrásné přilby, kyrysy, nože a další. Tam vzplála moje vášeň ke kovařině naplno a drží se mě, i když už s oním kovářem nejsem.

2: To je otázka, na kterou je pro mě těžké odpovědět. Práce na kovárně je pro mě jednoznačně tou nejzábavnější, jakou jsem kdy dělala. Ať už je to malba štítů, vyřezávání do dřeva či kovařina v pravém slova smyslu, na každé práci si dovedu najít to svoje a strávit v práci příjemný den. Také mě hodně baví workshopy s lidmi a projekty pro školy, kde o našem řemesle vykládám dětem.

3: Zatím to bude asi Kratosova sekera, na které jsem spolupracovala s Pavlem. Vyzkoušela jsem si tam jak rytiny, řezbářství tak i lehkou truhlařinu, protože rukojeť jsme koupili jako velký neopracovaný lipový špalek. Jinak je pro mě důležitá a jedinečná každá věc, která se mi zrodí pod rukama. Ať jsou to obyčejné přívěsky na krk, runové odlitky nebo panty či vingle. Líbí se mi, že kovařina má mnoho odvětví a je tedy hodně způsobů, jak se v ní realizovat.

4: Pro mě je důležité, aby se na kovárně líbilo návštěvníkům. Aby se jim, po vstupu do našeho malého fantasy království, z hlavy vypařily špatné myšlenky a cítili se tu dobře. Ráda si s lidmi na kovárně povídám, o tom jak žijí, jak se jim daří a proč přišli navštívit právě nás. Mnohdy právě takhle vznikají zajímavé objednávky a navazují se nové dlouhodobé spolupráce, ale často je to jen o příjemném povídání o obyčejném lidském žití a to mám nejraději. Koneckonců – právě pro lidi tu naše kovárna je! :)

Veru odmaturovala jako designérka na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni, bydlí kousek od Velešína a je hlavním pracantem kovárny. Vyřizuje objednávky, fotí zboží, spravuje e-shop, webovky a sociální sítě.